Kdo to byli OeLáci (nástřel článku pro OK1DPX – QRP INFO)

V historii československého radioamatérského hnutí je jedna již uzavřená kapitola, nemnoho zdokumentovaná, která může být někým považována za nedůležitou a o které již nová generace radioamatérů nejspíše neví. Přitom ale ta část amatérské populace, jíž se přímo dotýká, ji rozhodně nezatracuje a ráda na ní vzpomíná. Tou jsou takzvaní OeLáci.
> Nejprve trošku obecných informací. Mezi roky 1963 a 1990 byla v Československu Svazarmem vydávána mimořádná oprávnění ke zřízení a provozování radioamatérské vysílací stanice pro mládež ve věku od 15 do 19 let. Plnohodnotnou OK licenci bylo možné dostat až od 18 let věku, do jeho dosažení mohli jinak mladí operátoři po složení zkoušek RO (radiový operátor) pracovat pouze z kolektivních stanic pod dozorem dospělých koncesovaných operátorů. To, že Svazarm byl schopen zařídit, že zmíněným oprávněním bylo umožněno mládeži věnovat se již od 15 let věku koníčku z domova „na vlastní triko“ lze zpětně hodnotit jako velmi positivní počin, ve východním bloku ojedinělý (snad jen později se krátce vyskytly mládežnické EZ stanice v bývalém Sovětském svazu). Možná tomu napomohla i představa vedoucích činitelů, že se takto z mládežníků stanou lepší branci – telegrafisté pro naší armádu (i to špatné může být nakonec k něčemu dobré). Navíc to, že oprávnění uděloval Svazarm, mělo důsledek, že procedura žádost - zkoušky – prověření – vydání nebyla tak náročná a byla i rychlejší než tomu bylo u plnohodnotných OK povolení. Oprávnění se vydávalo pro mládež ve věku 15 -18 let, později až do 19 let (vydání plnohodnotné koncese se lecky protáhlo na rok či dva, čili když člověk požádal v 18 tak obvykle i tak měl nucenou pauzu). Držitelé dostali předělený volací znak s prefixem OL (odtud OeLáci), za kterým následovalo číslo označující kraj (1-5 Čechy, 6-7 Morava, 8-0 Slovensko) a trojpísmenný suffix. První suffixy oprávnění začaly od AAA, později se vytvořila samostatná série začínající CAA pro Slovensko. Po vyčerpání AAA se pokračovalo BAA sérií, později přibyla i série VAA pro ty OeLáky jež nesložili zkoušku morse a jež mohli vysílat jen na VKV (ale poté co se morse „doučili“ jim mohla být původní volačka ponechána). Konec vydávání OL koncesí nastal v okamžiku kdy změnou předpisů bylo možno požádat o plnohodnotnou koncesi již od 15 let věku.
Základním pásmem OeLáků byla vždy stošedesátka, tedy pásmo 160m. Obvyklý kmitočtový příděl v té době byl mezi 1750 a 1950 kHz, výkon byl omezen nejprve na 10W příkonu, později na 10W výkonu, pouze telegrafem A1A. Dalším pásmem, jež bylo později uvolněno pro OL byl dvoumetr, tedy 144 – 146 MHz, v 70. letech došlo i na 70cm – opět maximálně 10W. V té době platila i omezení jež dnes již neznáme – prvních několik let směli OL navazovat spojení jen v československými stanicemi (či nezbylo než dělat zahraničí načerno na značku kolektiktivky - později bylo toto omezení zrušeno), samozřejmostí bylo vedení staničního deníku, do kterého se musela zapisovat nejen jednotlivá spojení, ale i plný přijatý CW text, volání výzvy, ba i čas zapnutí a vypnutí stanice. Bylo třeba počítat s tím že může dorazit kontrola – od správného vedení deníku přes změření povoleného příkonu až po zabezpečení stanice proti zneužití! Fungoval i odposlech na pásmu – nedejbože kdyby člověku vysílač kuňkal či kmitočet jezdil, a co ještě hůře, kdyby vysílaný text neodpovídal tomu „co povoleno“! Sám jsem zažil osobní kontrolu 3x (úřadem pověřený radioamatér – koncesionář) – elektronkový PA byl v té době vždy dobře uschován; poté co skončily condx jsem jej pečlivě odpojoval a odnášel... I tak jsem byl požádán o umožnění přeměření příkonu koncového stupně (osazeno tranzistorem KU602) – ale nějak se to nepovedlo. Dotyčný si totiž zapomněl vzít s sebou ampérmetr a ten který jsem měl doma měl nejvyšší proudový rozsah jen 0.5A, což jaksi při 12V na kolektoru neumožnilo prokázat skutkovou podstatu přestupku.
Stošedesátka v době OL bylo zcela jiné pásmo než jaké je známe nyní. V Evropě bylo zpočátku jen několik zemí které zde směly pracovat na sekundární bázi – především Spojené království, Švýcarsko, Finsko, pak v omezeném úseku Německo (západní). Dostatek stanic byl jen v USA, což ale vzhledem k podmínkám šíření a výkonu bylo pro OL dosti problematické. Japonci mohli pracovat jen v 5 kHz širokém úseku v horní části pásma, zato podobně jako v USA se „slušným výkonem“. Teprve postupně se začaly přidávat další evropské země a uvolňoval se limit 10W jež platil v Evropě obecně. Co tedy bylo slyšet na pásmu? Kromě obvyklého QRN, jež zvláště v letních měsících ke 160ce neodlučně patřilo, pak československé stanice (jak OK tak OL), za dobrých podmínek se pracovalo s Anglií, německé signály bývaly dost silné, ale jinak... OK-OL stanic byla hromada, ne jako nyní: např. během mé OL kariéry se mi povedlo splnit diplom 500 OK, v deníku jsem měl více jak 700 různých OK a OL stanic – dnes na 160m nemyslitelné. Za oceán se dalo dovolat jen za super podmínek, a i tak to bylo s 10W na pováženou. Dalším specifikem bylo, že i západní transceivery (o kterých se OeLákům mohlo jen zdát) v té době 160ku až na vyjímky neměly, čili kdo chtěl na tom pásmu vysílat, ten si buď musel postavit vlastní vysílač či předělat nějaký inkurant. Což nebylo vůbec prosté – v té době nebyla zdaleka taková součástková základna jako je dnes a i reálné ceny součástek byly řádově vyšší. Přesto a možná právě proto mělo celé tohle dění kouzlo navíc – k tomu aby se člověk dostal k vysněnému vysílání musel také umět vzít do ruky páječku... V době prvních OL učinil Svazarm další positivní počin a to, že nabídl za nevelký peníz stavebnici jednoduchého elektronkového vysílače RSI (přestavba leteckého inkurantu). Sám jsem toto nezažil, ale na zmíněný vysílač jsem z klubové stanice navázal stovky spojení (ještě před 15 rokem věku, než jsem dostal OL). Čili eResíčko a OeLáci byli 2 věci jež patřily k sobě... V době mého začátku jsem musel před odesláním žádosti o oprávnění mít vlastní vysílač – ten jsem si bastlil potajmu po večerech (za to, že měl člověk doma vysílací zařízení bez povolení byly vysoké tresty), ale především v radioklubu. Dodnes jej mám schovaný coby relikvii. Ony vůbec radiokluby v té době byly daleko důležitější a populárnější než je tomu dnes – jednak nebyly materiální podmínky by si člověk doma stačil sám (součástky, měřáky) ale především tam byla parta která pomohla, poradila, a vytvářela atmosféru společného hobby – nadšení pro věc. Bohužel tohle se dnes již vytrácí... Obvykle každý OeLák, poté co dostal koncesi, byl nadšený z každého navázaného spojení, mnozí se ale brzy rychle provozně vyšvihli a věnovali se závodění (například oblíbené telegrafní pondělky či Testy 160), či DXování. Limit 10W nebyl obvykle brán příliš vážně, mnozí OL doma potajmu budovali a provozovali PA s vyšším výkonem (doba různých PA s GU50, 6L50, EL36 atd.), což popravdě mělo zase své kouzlo – zakázané ovoce chutná nejvíce... Není mi známo, že by se nějakému OeLákovi podařilo udělat za dobu OL DXCC 160m (ale to bylo spíše dáno malým počtem zemí na pásmu se vyskytujících), ale WAC diplom mají mnozí ve své sbírce (také jej mám doma někde založený...).
OeLáci byl národ veskrze družný. Spojovala je nejen společná záliba, ale především věk. Jakmile totiž jeden OeLák zaslechl na pásmu stanici s OL prefixem, věděl, že to je kolega podobného věku (přitom se ale i dalo dle sufixu odhadnout kdo je „služebně starší“ – značky se přidělovaly nekompromisně v abecedním pořadí). Mnozí OeLáci se znali osobně již z doby kdy ještě OL povolení neměli – např. Svazarm pořádal letní výcvikové tábory pro mládež, kde se zájemci učili morse, techniku, předpisy a věci podobné. Sám jsem si na takovém táboře kdysi ve věku 13 let udělal zkoušky RO. V té době neexistovaly mobily, SMSky – pouze drahý a problematický telefon (dnes už snad ani mladší generace neuvěří, že když si člověk chtěl zatelefonovat do Prahy musel jít často na poštu a vyčekat si volnou linku) a pak dopisy. Čili možnost popovídat si morseovkou zadarmo s kamarády na dálku napříč republikou bylo něco co opravdu nikdo jiný neměl! Na pásmu nebyla vyjimkou telegrafní spojení vysokými rychlostmi v délce i několika hodin – rád si občas prolistuji deníky z tehdejší doby, kam se musel psát kompletní text QSO... Že se takto snadno vytvářely „známosti“ je nasnadě, jakož i že operátoři OL byli zvědaví na své protistanice a vyhledávali možnosti osobních setkání – potkat se s někým s kterým si docela rozumím ale nikdy jsem ho neviděl bylo velmi lákavé. A tak se dosti často našel někdo kdo uspořádal „OL setkání“ – leckdy jen někde pod stanem u ohně, či se spalo v radioklubu, prostě jak se dalo. Určitě na to každý OeLák dodnes rád vzpomíná. Došlo i na něco jako celostátní setkání OL – nikdy se však nejednalo o akce Svazarmu, byla to jen spontální aktivita mládežníků. Myslím, že netřeba bych se příliš rozepisoval jak taková setkání vypadala – samozřejmě se mluvilo o rádiích, DXech a podobných věcech, ale především se zde potkávali mladí lidé kteří k sobě měli blízko a tak bylo veselo. V té době vznikla i řada radioamatérských písní – populární autor byl Tom OL6ATD (z něj se pak stal dlouhodobý čekatel na koncesi – ne všechny písně stavěly tehdejší představitele ústředního radioklubu do nejlepšího světla :-).
Nerad bych opomněl takzvané OeLačky – to jest příslušnice něžného pohlaví, vlastnící OL oprávnění. Pochopitelně jich bylo vždy méně než chlapců (což vyplývá z technické podstaty hobby), ale na druhou stranu procentuelně daleko více než je radioamatérek dnes, viz třeba databáze OeLáků u mne na webu. Netřeba dodávat, že na pásmech měly vždy největší „pileup“, a na OL setkáních si je každý předcházel (opět raději vynechám různé detaily, ba i volačky :-).
K hnutí OL patřily kromě vysílání i další aktivity – a to především víceboj, hon na lišku a rychlotelegrafie. Ve své době Svazarm tyto činnosti považoval za sport, podporoval je finančně a organizoval postupové soutěže. Existovala i republiková reprezentace. Pro OeLáky to byla jednak další zajímavá aktivita a pak i také možnost se potkávat (Svazarm proplatil cestovné, ubytování a stravu, tak proč to nevyužít? Dokonce se občas i povedlo, že člověk kvůli účasti na závodech i ulil ze školy!).
V dnešní době zůstaly na OeLáky jen vzpomínky. Ti z prvních již nedávno dosáhli důchového věku – vždyť na letošek připadá padesáté výročí vydání prvních oprávnění. Rozhodně každý z ex OL na tuto dobu rád vzpomíná, i když to leckdy nebylo lehké. Typuji, že to, čeho si většina nejvíce váží, je právě parta a společný duch – což se bohužel dnes vytrácí, a nejen z našeho radioamatérského hobby. Možná trošku nostalgicky jsme se pokusili připomenout OeLáky akcí OL Party, což je něco jako závod telegrafem v pásmech 160 a 80m, určený především ex OL, pořádaný každoročně vždy v září. Je fajn potkat, leckdy po dlouhých letech, na pásmu kamarády z mládí...
Na závěr jedna prosba – pokud někdo z čtenářů vlastní nějaké zajímavé dokumenty týkající se OL doby - především dobové dokumenty – např. OL oprávnění (ale to asi jen tak nenajdeme; muselo se ihned po ukončení platnosti vrátit, málokdo si troufl tak neučinit, by si nezkomplikoval cestu k OK koncesi. A ta vrácená oprávnění jsou už nejspíše dávno skrartována...), fotografie, techniku, nechť se obrátí na autora článku, který zajistí publikování na web stránkách věnovaných OL. Bylo by opravdu škoda by se na tu dobu zapomnělo...

Pavel OK1DX ex OL3AXS email ok1dx-zavináč-atlas.cz, web http://ok1dx.dyndns.org